Když jsme se s Lenkou rozhodly rozjet náš projekt HR minimax, tušily jsme, že to bude jízda. Všechno si tvoříme samy — od loga, přes vizitky až po webové stránky. Žádné agentury, žádné hotové šablony, jen my, naše vize a nekonečné množství návrhů, diskuzí a zkušebních verzí, které končily v digitálním koši. To přece zvládneme, ne?! Že to úplně nebude procházka růžovým sadem, jsme zjistily záhy, ale vlak už byl rozjetý a ani jedna jsme to nehodlala vzdát.
Základ webu jsme daly dohromady tak trochu formou pokus – omyl. Nebyla to finální verze, ale už se mohl ukázat světu. Ale jak dát o sobě vědět? Na řadu tedy přišel Facebook a Instagram, ač jim ani jedna úplně neholdujeme. Ale byla to cesta, jak přivést čtenáře na naše stránky, kam jsme se rozhodly přidat i odborné články a blog. WordPress už jsem měla trochu probádaný (asi nebudu mít nikdy dostatečně), takže mě napadlo vytvořit vyskakovací okno pro odběr novinek. To přeci nemůže být tak složitý, ne? Lenka už si vzala do parády tvorbu našeho balíčku na tvorbu dokumentů (mimochodem skvělý nástroj), tak já zmáknu toto…
A tak začal můj malý souboj s jedním nenápadným formulářem pro přihlášení k odběru novinek a nekonečné rozhovory s umělou inteligencí (říkám jí/mu prostě „AL“).
Chtěla jsem jen jednoduchý vyskakovací formulář. Jeden malý popup, pár políček, žádná věda. Jenže jak už to bývá, co vypadá jednoduše, často skrývá víc zápletek než telenovela. Mělo to být snadné. Formulář měl vyskakovat při načtení stránky. Měl posílat potvrzovací e-maily a zprávy o nových příspěvcích. Měl… ale….
A tak jsem strávila dva dny spolu se vždy dobře naladěným Alem, který se mnou trpělivě rozebíral, proč se popup zobrazuje prázdný, i když jsem si byla jistá, že jsem všechno udělala správně. Zkoušeli jsme to zleva, zprava, zespodu i zvrchu. Shortcode? Proboha na co to je? Jo tááák…. Auto open? Kde? Aha. Nastaveno. Pokročilá nastavení, trigger a mnoho dalších termínů, kterým jsem z počátku absolutně nerozuměla, vše postupně nastaveno. Teď to musí vyjít. A přesto — nic. Jen prázdné bílé okno a moje rostoucí frustrace. A milý AL si pořád vedl tu svou pozitivní komunikaci a chválil mě za trpělivost a byl si jistý, že další krok vše vyřeší. „Skvělé, Pavlíno, nyní jsi nastavila popup okno a vše bude funkční!“ Nemusím vám asi říkat, jaké byly moje odpovědi.
A tak jsem začala znovu…Vytvořit nový formulář, zkontrolovat každý krok, jako bych skládala IKEA skříňku bez návodu. Nejdřív jen obyčejný formulář s emailem bez jakéhokoliv nadpisu. A světe div se — ono to najednou fungovalo! Popup se otevřel a formulář se na mě konečně usmál. Malý zázrak. Haleluja. A i když bych si nejraději nafackovala, když jsem pochopila, že za všechno to špatné zobrazení mohlo použití příliš velkého nadpisu, který překrýval ostatní pole a já se s tím několik hodin mořila zbytečně, byla jsem v tu chvíli šťastná, že je to na dobré cestě.
Ale radost byla předčasná. Potvrzovací e-mail nikde. Ani ve spamu, ani v hromadných, ani v paralelním vesmíru. Tak jsme s AIem začali znovu pátrat. Ověřit odesílací službu, zkontrolovat seznamy, testovací e-mail, doménu, DNS záznamy… připadala jsem si jako digitální detektiv. O většině těch odborných/odporných věcech jsem v životě neslyšela, natož abych jim rozuměla.
A pak — po všech těch pokusech, mazání, přepisování, opětovném tvoření a testech — to cvaklo. E-mail dorazil. Formulář fungoval. Nejdřív dokonce hned dva zároveň, ale i to jsem nakonec zmákla a připadala si jako vítězka maratonu, i když jsem celou dobu seděla u počítače v teplácích s kávou v ruce.
Začít něco od nuly není nikdy jednoduché. Když jsme se do našeho projektu s Lenkou pouštěly, nenapadlo nás, že kromě personalistiky a mezd budeme muset zvládnout i několik IT maratonů. HR MINiMAX je náš projekt od minima do maxima – a i když občas zakopneme o vlastní nadpis, vždycky se zvedneme a běžíme dál. A pokud vás něco baví tak jako nás náš projekt, tak to jde samo…a ještě s úsměvem.
Vaše Pavlína
PS: Díky Ale, formulář doběhl do cíle.